program klubu

|

výstavy

|

nápojový lístek

|

fotogalerie

|

kde nás najdete

|

kontakty

|

odkazy

|

vzkazy

..... | aktuální výstava          | leden | únor | březen - duben | květen | červen - srpen | září - říjen | listopad

Bongo Martin Vytáček, věčný student, tulák a blázen vůbec

Povídání o cestování, dívání se, a o malování, jakož i o jiných věcech   Mou největší láskou je a vždy bylo cestování. A cestování je pro mne potkávání lidí a míst a zažívání   příběhů. Nikdy jsem moc neplánoval, kam vyrazit, prostě jsem si vždy sbalil baťoh, hodil jsem ho na   záda a šel jsem, kam mne nohy nesly, nebo jsem si stoupl někam k silnici a se zvednutým palcem   jsem mával tak dlouho, až to nějaký dobrý člověk nevydržel a poposunul mne o kus dál.   Táhla mne místa blízká i vzdálená a když nad tím uvažuji, vlastně jsem se nikdy nikam nesnažil dojet,   nebo dojít, šlo mi ponejvíce o ten pohyb vpřed, o pohyb z místa na místo a za obzor a pokud možno   tak, aby byly kolem hezké věci a krásní lidé.   Když je člověku jedno kam jde, nemůže zabloudit a také nemusí spěchat, aby tam už už byl. A když   člověk nespěchá, má čas se dívat kolem a když se mu něco líbí, tak se prostě zastaví a dívá se,   dokud to stojí za vidění.   Žil jsem jednou asi měsíc v Jeruzalémě. Je to krásné město, má atmosféru. Jednou večer jsem si sedl   do arabské kavárny, pil jsem kafe s drceným kardamonem a koukal jsem okolo. A jelikož se nic nedělo,   vylovil jsem čtvrtku a začal jsem si malovat. Po paměti, jednotlivé historické budovy, městské brány   a hradby okolo. Pak jsem vylovil mapku a dal jsem do kupy uličky aby byly jako živé. A další den   jsem se šel podívat na pár budov, protože jsem nevěděl jak vlastně vypadají a pak jsem to všechno   doopravil a obtáhl tuší a vznikl obrázek. Takhle nějak to funguje.   Dost často se mi stává, že jsem někde šťastný a rád a chci si ten okamžik nějak někam uložit,   abych si na něj sáhnul, až mi bude smutno. Protože štěstí je krásná věc.   A zapomenout na hezké chvíle je hřích. A protože půvab okamžiku jde jen málokdy chytit   do fotoaparátu (buď je moc tma, nebo nemám film, nebo je prostě všude kolem a nejde vtěsnat   do hledáčku), vozím s sebou černý blok s pevnými deskami a črtám a zapisuji si okamžiky, krajiny,   děje, lidi, předměty a myšlenky, prostě to, co vidím, co cítím a také nápady z těch spokojených   okamžiků. Každý z mých obrázků je vlastně taková koláž z příběhů, které jsem zažil, viděl, či slyšel.   Za každým obrázkem, který dělám, se skrývá podivný příběh, občas dokonce příběhů několik,   zaklíněných do sebe. Mám rád, když se někdo na obrázek podívá a cítí, že ten příběh je i jeho příběh,   že mu rozumí, že ho zná, že ho prožil. Žádné dva příběhy nejsou úplně stejné a každý máme svůj   vlastní. Proto také nerad připisuji k obrázkům jména. Nerad někomu vnucuji svou verzi příběhu.   Jednou jsem přespával na vrcholu petřínské rozhledny s kamarádkou Petrou. Vylezli jsme nahoru s láhví   červeného vína, které jsem to odpoledne přivezl z Francie a s kolem francouzského sýra. Byla to krásná   noc, pod námi Praha, nad námi hvězdy. A občas nějaká spadla… Dlouho mne ten večer hřál na duši,   a pak jsem to jednoho neméně krásného večera o osm let později, na opačném konci zeměkoule   nevydržel a namaloval jsem obrázek. A pak jsem se nestačil divit, když jsem slyšel,   jaké zážitky různým lidem připomíná…   Říkají kamarádi, že často maluji sebe, že Ti vlasatí a fousatí mládenci na mých obrázcích   jsem vlastně já a v těch poloobnažených vlasatých krasavicích že poznávají krasavice   z mého okolí. Co se krasavic z mého okolí týče, nevím. A mládence maluji tak, je tak je vídám.   Na svých cestách potkávám hodně vlasatých poutníků a potkávám je rád, jelikož zdobnost a barevnost   jejich oděvů, jakož i pestrost a magie jejich činů a úsměvů z nich vytváří ideální hrdiny mých   příběhů a světů. Z vlasů se dají stavět vzdušné zámky a to mne jako výtvarníka láká. A možná, že je   potkávám tak často a trávím s nimi tolik času, že se jim i v něčem podobám…